Po úspěchu Viselsko–oderské operace v lednu 1945, při níž se Rudá armáda na hlavním strategickém směru nebývalým tempem přiblížila až na 60 km k Berlínu, po osvobození Budapešti (13.2.1945) a zahájení ofenzivy směrem na Vídeň (16.3.1945) bylo již zřejmé, že konečná porážka fašistického Německa je blízko..

Na jižním směru Druhý a Třetí ukrajinský front byly směrovány z Rakouska na jižní Moravu, protože strategickým záměrem velení Rudé armády bylo. aby Druhý ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Malinovského zaútočil na Brno, odkud by po jeho osvobození pokračoval na Vyškov, Prostějov a Olomouc.

Ze severní strany měl pak čtvrtý ukrajinský front generála Andreje Jeremenka osvobodit Ostravu a pokračovat k Olomouci, kde mělo dojít k uzavření kleští a obklíčení německých vojsk, která se nacházela jak na západním Slovensku, tak i v oblasti moravsko–slovenského pomezí.

To mělo být uskutečněno na závěr Bratislavsko–brněnské operace, která byla zahájena 15. března překročením řeky Hron a rychlou likvidací odporu Němců severně i jižně od Dunaje. Boje pokračovaly úspěšně až do počátku dubna, kdy 4. dubna byla osvobozena Bratislava a hned následující den byla bez přestávky zahájena druhá část operace. ve které mělo být osvobozeno Brno, jako významný strategicko operační uzel.

Vojska 2. Ukrajinského frontu úspěšně postupovala jižní Moravou i přes urputný odpor Němců. Ve dnech 16. a 17. dubna však rudoarmějci narazili na silně vybudovanou nepřátelskou obranu v prostoru Ořechova, Šitbořic a Rajhradu, kde Němci kladli fanatický odpor a tak došlo i k větším ztrátám. Dne 20.dubna dokonce přešli v prostoru Rosic do protiúderu, kterým se jim podařilo u Popůvek odřezat část sil jezdecko–mechanizované skupiny generála Plijeva. Proto maršál Malinovský zastavil další postup a vydal rozkazy k přeskupení sil.

Situace vyžadovala posílit bojové sestavy, vytvořit potřebnou převahu sil a prostředků a tím zabezpečit definitivní zlomení odporu fašistů a rychlé osvobození Brna. Velení frontu mělo na paměti vzkaz vrchního velitele Stalina, který jim připomenul, že osvobození Brna je nyní důležitější, než osvobození Budapešti a Vídně dohromady.

Z rozhodnutí velitele frontu byla proto k Brna přisunuta z rakouského území 6. gardová tanková armáda generálplukovníka Kravčenka, která byla v předchozích bojích zasazena na vídeňském a později znojemském směru Její zvláštnosti bylo, že některé její útvary byly vyzbrojeny americkými tanky Sherman, které byly dodány USA v rámci zákona o půjčce a pronájmu Dále byl k Brnu přisunut 18. gardový střelecký sbor generála Afonina, který předtím působil v sestavě 46. armády v prostoru Vídně.

Štáb frontu připravil návrh rozhodnutí , které po konzultaci s představitelem hlavního stanu velitel frontu schválil a ihned byly zahájeny práce na jeho realizaci.

Úderné uskupení tvořila 53. armáda, do jejíž sestavy byl zařazen 18. gardový střelecký sbor, dále 6. gardová tanková armáda a 1. jezdecko mechanizovaná skupina. Jmenované svazky měly prolomit připravenou nepřátelskou obranu a oboustranným obchvatem osvobodit město Brno.

Přeskupení vojsk bylo ukončeno v ranních hodinách dne zahájení útoku – 23.dubna. Do té doby bylo na výšině u Křepic ženijně vybudováno předsunuté velitelské stanoviště velitele 18. gardového střeleckého sboru, které bylo upraveno tak, aby z něj mohl řídit boj i velitel frontu. Vše zabezpečoval štáb frontu, který měl stanoviště v Modre u Bratislavy

Nutno dodat, že v té době byli u štábu frontu přítomni představitelé hlavního stanu vrchního velení, kteří byli pověření vrchním velitelem koordinováním součinnosti frontů , poskytováním rady a pomoci velitelům v přípravě a zabezpečení operace i kontrolou plnění stanovených úkolů.. Byli to maršál SSSR Semjon Konstantinovič Timošenko, který měl stanoviště přímo u štábu frontu a maršál letectva Grigorij Aleksejevič Vorožejkin, který zodpovídal za činnost letectva u 2.,3., a 4. ukrajinského frontu. a jehož velitelské stanoviště bylo u Cíferu, kde byl rozmístěn štáb velitele 5.letecké armády, která podporovala vojska 2. ukrajinského frontu.

Zrána 23.dubna byla všechna vojska v plné pohotovosti k zahájení útoku. Za svítání se jako první přesunul na křepickou pozorovatelnu velitel frontu maršál Malinovský, jehož doprovázeli velitel dělostřelectva frontu generálplukovník Fomin, náčelník štábu 5. letecké armády generálporučík Selezněv a velitelé leteckých sborů bitevního a bombardovacího letectva, které byly určeny k podpoře postupu útočících vojsk..Později přijeli a zaujali místo na velitelsko–pozorovacím stanovišti i představitelé hlavního stanu maršálové Timošenko a Vorožejkin s doprovodem a ochranou .

Aby byl nepřítel oklamán o zámyslu velitele frontu, byl na levém křídle, západně řeky Svratky v 8.00 hodin zahájen útok pěchoty 50. střeleckého sboru a útvarů jezdecko–mechanizované skupiny. V pravé části, na směru hlavního úderu se zatím vyčkávalo. Konečně v 10.30 hodin na signál HROM zahřměla salva gardových raketometů – slavných Kaťuší. Nad bojištěm se objevily skupiny sovětských letadel. V přesně určenou dobu přešla pěchota ke zteči předního okraje. Smetla nepřítele na prvním postavení a bez zastávky pokračovala v útoku do hloubky.

Postupně se však setkávala se sílícím odporem nacistů, což vedlo ke snížení tempa útoku. K jeho urychlení byla proto velitelem frontu ve 13.00 hodin zasazena do boje 6. gardová tanková armáda. Tanky, palba dělostřelectva a nálety bitevníků zabezpečovaly další rychlý postup.

Bojovou činnost vojsk pozorně sledovali z krytých zákopů periskopickými dalekohledy všichni tři maršálové spolu s ostatními veliteli. Vzhledem k tomu, že postup probíhal podle plánu,nebylo nutno vydávat doplňující rozkazy. A tak postupně mizely bojové sestavy ze zorného pole pozorovacích přístrojů až se ztratily v dáli. Další přítomnost funkcionářů zde již nebyla nezbytná a tak nejdříve odjeli zástupci hlavního stanu¨a později i velitel frontu maršál Malinovský. Další řízení bojové činnosti již pokračovalo z hlavního velitelského stanoviště frontu v Modré na Slovensku.

Vojska frontu v dalších dnech rozhodným obchvatným manévrem rozdrtila dobře vybudovanou o houževnatě bráněnou obranu hitlerovských vojsk, jejichž značnou část zničila a do večera 26. dubna osvobodila území Velkého Brna, mimo Řečkovic, Medlánek a Králova Pole.

Byl to velký a významný úspěch 2. ukrajinského frontu, který byl sovětským hlavním velením oceněn vydáním zvláštního rozkazu a vypálením 20 čestných dělostřeleckých salv z 224 děl v hlavním městě Moskvě. Velitel frontu maršál Malinovský byl toho dne vyznamenán nejvyšším sovětským vojenským vyznamenáním udělovaným nejvýznamnějším vojevůdcům Rudé armády Řádem vítězství. Mnoho dalších generálů, důstojníků a vojáků bylo vyznamenáno udělením řádů a medaili a ti, kteří se mimořádně vyznamenali v boji byli jmenováni Hrdiny SSSR.

Ale na oslavování nebyl čas. Ihned v noci byly vydány rozkazy pro další bojovou činnost a zrána byl zahájen útok na vyškovském směru. Ke spojení s vojsky 4. ukrajinského frontu u Olomouce již nedošlo. Začátkem května nacistické Německo bylo poraženo a bezpodmínečně kapitulovalo.Jeho světovládné a germanizační plány byly rozmetány v prach. Pominula hrozba likvidace českého národa. Konečně zavládl mír.

S úctou a vděčností si v těchto dnech tyto události a památku padlých připomínáme a zároveň vyjadřujeme vděk těm, kteří jsou ještě mezi námi. Nezměrné lidské i materielní ztráty, kterými toto vítězství bylo zaplaceno nesmí být nikdy zapomenuty. Toho však může být dosaženo jen předáváním jejich odkazu mladým generacím, čemuž doposud zůstáváme velmi dlužni.